Rozhovor – fyzioterapeut Jakub Veškrna: Největší radost mám, když se pacient vrátí a je mu lépe

Milena Krčkova

6. 12. 2017

4 min čtení

„Nejtěžší pro mě bylo sejít z vyznačené cesty a postavit se na vlastní nohy,” popisuje fyzioterapeut Jakub Veškrna své začátky podnikání. Po dokončení školy pracoval v rehabilitačním centru a věnoval se fyzioterapii českých sportovců. V roce 2012 se ale rozhodl vydat vlastní cestou, a tak si v Brně otevřel privátní praxi.

Jak říká, v začátcích bylo nejtěžší přesvědčit sám sebe, že privátní klinika má smysl. „Říkal jsem si, když je normálně návštěva fyzioterapeuta zadarmo, proč by za to někdo platil?” směje se Jakub.

Jak jste se dostal k profesi fyzioterapeuta?

Od mládí jsem sportoval a s touto profesí jsem se tak poprvé střetl z druhé strany. Když jsem v osmnácti letech dokončil gymnázium, byla to jedna z možností, kam pokračovat. Naštěstí vyšla. Věnoval jsem se tomu celou vysokou školu a baví mě to dodnes.

Studoval jste na Univerzitě v Olomouci. Jak obtížné je studium fyzioterapie, dá se to prostě naučit jako třeba cizí jazyk?

To, co děláme, je hodně subjektivní. Používáme přímý kontakt, někomu může být příjemné, pro jiného tlačím moc, nebo naopak málo. Každý člověk má jiné vnímání. Je těžké se to naučit a volit podle jasného typu člověka.

Už na vysoké jsem si všímal, že někdo se naučil za prvé, za druhé, za třetí a měl to schematizované. Jiní byli naopak velmi kreativní a učili se hledat individuální cestu. Ti pak měli vyšší šanci dosáhnout nějakého efektu.

Často slýchám, že celé odvětví služeb je o individuálním přístupu. Jak vás tak poslouchám, u fyzioterapie to zřejmě platí dvojnásob.

Ano. V naší práci neexistuje kuchařka nebo jednoznačný návod. Co u jednoho funguje, u dalšího zdaleka nemusí. Je to právě o vnímání problému a jeho příčiny, která může být rozdílná, i když se na první pohled jeví stejně. Existují různé cesty, které vedou ke stejnému cíli.

Už když jsem se díval na vaše stránky, i teď když s vámi mluvím, z vás sálá takový lidský přístup a starost o lidi. Kde se to ve vás bere?

Vůbec nevím (smích). Myslím, že v každém z nás to trochu je. Naše práce je o lidech a s lidmi. Vždycky, když se bavím s kolegy, říkám, že nechci, abychom byli nějaká továrna. Chci být skupina lidí, kteří mají svou tvář. A kteří pracují s lidmi a jako k lidem se k nim taky chovají. Takže to souvisí s profesí. Fůra pacientů, kteří k nám přicházejí, se setkala s neosobním přístupem. Byli jen číslem v řadě. A nikdo se nezajímal, co je trápí.

Byla to asi dlouhá cesta, než jste si mohl otevřít vlastní ordinaci. Jaké byly nejtěžší překážky, které jste musel překonat?

V první fázi hlavně sám sebe (smích). Říkal jsem si, když je normálně návštěva fyzioterapeuta zadarmo, proč by za to někdo platil? A i když jsem věděl, že něco umím a můžu lidem pomoci, stejně jsem si nebyl úplně jistý.

Přemýšlel jsem rok, dva. Pořád jsem nevěděl. Zaměstnání taky nabízelo jistotu. Máte pevnou pracovní dobu, mzdu a tak dále. Chtěl jsem se posunout dál, ale pořád narážel sám na sebe. A vidím to i u ostatních. Lidi chtějí s něčím začít, a místo toho to přemílají tam a zpět.

Srdce něco chce, ale potom je tam ten rozum, který říká „máš doma malé dítě, co blázníš”. Na štěstí přišel můj kamarád, podíval se na mě a povídá: „Prosím tě, přestaň už přemýšlet. Začni a uvidíš, kam tě to povede!” Tak jsem začal.

Někdy ani není jiná možnost, jak jít vpřed, než to zkusit a vrhnout se do neznáma.

Máte pravdu. Je taková hezká báseň od Roberta Forsta The Road Never Taken. V té básni je to hezky naznačeno, že buď půjdeme po rovné vyasfaltované cestě se spoustou dalších lidí, nebo uhneme a bude tam les, křoví, remízek, potůček a najednou uvidíte něco, co byste z té asfaltky neviděli, a vymyslíte něco, co byste z té asfaltky nevymysleli. To je ten základní moment, začít. Potom už to jde. Z asfaltky to člověk nevymyslí.

Jaké momenty vás na vaší cestě nejvíce naučily?

Rozhodně jsem měl velké štěstí s volbou školy, protože mě naučila, jak přemýšlet nad problémy mých pacientů. To byl klíčový moment. Potom to byly ty první krůčky v praxi, které mně dovolily knižní znalosti převést do praxe. No a především to bylo rozhodnutí odejít z té vyznačené cesty a postavit se na vlastní nohy. Myslím, že každý, kdo toto zvládne, se stává silnějším a každý další krok se potom dělá už snáz.

Vraťme se od podnikání zpátky k jádru vaší profese. Co je na ní nejtěžší?

Na práci s lidmi, je nejtěžší práce s lidmi (smích). Někdy je složité lidem vysvětlit, že ten jejich problém, který se projevuje někde, má příčinu úplně jinde.

Ne vždy problémy pramení z nějakého hmatatelného poškození jako je zlomená ruka. Spoustu bolestí je funkčního charakteru, to znamená, že v těle v rámci určité souhry nevyváženě pracují svaly, postupně se někde něco přetěžuje, a to může se po nějaké době projevit bolestí. Tu si přitom často vytváříme měsíce a roky.

Lidé za vámi přichází s nadějí, že jim od té bolesti pomůžete. Co vám dělá ve vaší práci největší radost?

Když se pacienti vracejí zpátky k nám a je jim lépe. Potíže, které trvají měsíce, ustupují. Pacient, který zmínil, že nespí více jak tři hodiny denně, se konečně po nějaké době vyspal. Když vidíme, že sportovci po zranění znovu fungují naplno. Takže obecně, když se našim pacientům daří lépe.

Vaše práce musí být náročná psychicky i fyzicky. Co vás žene kupředu a motivuje?

Určitě je to touha pracovat a tvořit. Líbí se mi věci v pohybu. Nemám rád, když něco je dané a stále stejné. Mým motorem je tvořit věci a docházet k nějakým pozitivním změnám a dalšímu rozvoji. Většina lidí, která založí firmu, má před sebou nějakou vizi, a k ní postupně procházením toho imaginárního lesa směřují. Takže je to nějaký vnitřní prostor, vnitřní energie.

A kam chcete vy dále směřovat?

Chtěl bych, abychom dokázali našim klientům nabízet stále komplexnější služby. Abychom byli schopni postarat se nejen o dospělé pacienty, ale i o ty dětské, včetně nejmenších. A abychom měli ještě lepší přístup k diagnostice. To chce větší prostor, více lidí a taky více prostředků. To znamená, že máme před sebou ještě hodně práce (smích).